Vtipy o bohu č.2

Pouští jde poutník, když najednou zpozoruje, že jej pronásleduje lev. Začne utíkat, avšak lev je stále blíž. Když už je těsně u něho, padne na kolena a prosí Boha:
“Pane, vnukni tomu lvovi, prosím, křesťanské smýšlení!”
Lev okamžitě padne na kolena, sepne packy, vzhlédne k nebi a říká:
“Pane, děkuji ti za tento pokrm, který mi tak milosrdně posíláš do cesty…”

Přijde Matka Tereza k nebeské bráně. Zatluče. Za chvíli se otevře okýnko a vykoukne svatý Petr. “Aha, to jsi ty, tak pojď dál.” Zrovna je čas večeře.” a tak Matka Tereza dostane párek s hořčicí. Poděkuje a jde spát.
Je ráno, snídaně, opět párek s hořčicí. Oběd, párek s hořčicí. Večeře, párek s hořčicí. To už bylo M.Tereze divné, a tak říká: “Víš, Petře, já jsem skromná a je mi jedno, co jím.
Ale řekni mi, proč je pořád jen párek s hořčicí?” A svatý Petr říká: “A viděla jsi tu někoho kromě nás? A pro dva se přeci nevyplatí vařit.”

Katolík, Presbyterián a Baptista sedí v rybářském člunu a chytají ryby. Katolíkovi dojdu červy tak se rozhodne ze si dojde na břeh pro zásoby. Vystoupí teda z člunu a po vodě přejde na břeh a pak se vrátí jdouce po vodě. Baptistovi můžou oči vypadnut a říká si: “Ten ale musí mít silnou víru že dokáže jít po vodě”. Za chvilku to ještě udělá Presbyterián, opět jde po vodě.
Baptista nemůže uvěřit svým očím a cely nesvůj zjišťuje že i jemu za chvilku dojde návnada a bude muset na břeh. Hodnu chvíli se celý nervózní přesvědčuje že i on má přece silnou víru jako Katolík a Presbyterián a tak se nakonec přece jen odváží a vystoupí z člunu. Okamžitě však zmizne pod hladinou… Katolík se otočí na Presbyteriána a říká: “Zdá se, že bratr neví, kde jsou ve vodě kameny…”

Sedí babička v parku na lavičce a modlí se: “Pane, já už jsem zase nevyšla s důchodem, pošli mi, prosím, nějak stovku.”
Zaslechne to nějaký mladý muž a říká jí: “Prosím vás, babičko, přece nebudete věřit takovým pověrám… Tady máte padesátikorunu a už se nemodlete.”
Babička chvilku počká, až se onen muž vzdálí a pak říká: “Děkuju Ti Pane. A příště mi to, prosím, neposílej po takovém neznabohovi.”

Zakladatel metodismu John Wesley mel jednou podivný sen. Stal u bran pekla, zaklepal a ptal se, kdo tam je: “Jsou tam katolíci?” Odpověď zněla: “Ano, mnoho.” “I metodisté?” “Ano, mnoho.” Ta poslední odpověď ho zděsila. Pospíchal k nebeské bráně.
Tam položil stejné otázky, ale v opačném pořadí: “Jsou zde metodisté?” “Nejsou.” “Katolíci?” “Nejsou.” To mu bylo divné, a tak se zvědavě zeptal: “A koho tu vlastně mate?” Dostal odpověď: “Boží děti.”

Jednoho dne se v Ráji rozlehl Evin hlas:
“Bože, stvořiteli můj, mám problém.”
“Co je, Evo?”
“Tíží mě samota a z jablek je mi už na zvracení!”
“No, něco s tím uděláme. Mohl bych ti stvořit muže.”
“A co to je, muž?”
“No, to je zvrhlé stvoření s agresivními sklony, vzpupným egem a totální neschopností poslouchat, co říkáš, ale je větší a svalnatější a docela dobrý na rvačky, kopance a lovení zvěře, no celkově je to docela pozitivní věc.”
“Hmm, to zní skvěle,” řekla Eva ironicky.
“No jo. Lepší než drátem do oka. Ale mám jednu podmínku.”
“No, jakou?”
“Musíš se postarat, aby si myslel, že jsem ho stvořil prvního.